VOICE DIALOGUE

Úvod do problematiky vnitřních osob

Vnitřní osoby se na povrchu ukazují v konkrétních protichůdných tendencích: vědomí chce jedno, ale je táhnuto úplně někam jinam. Kým ovšem? Jsou-li tedy ony vnitřní protichůdné tendence správně uchopeny, stanou se vstupními dveřmi do hlubin vnitřních osob, které stojí za těmito protichůdnými tendencemi které námi zmítají sem a tam. Jde o to, najít správné vstupní dveře a správně je otevřít a oslovit tak vnitřní osobu. To je první metodologický krok.

Tento vstup je současně již začátkem „sestupu“ do hlubin vnitřních osob plné paradoxů, zvratů, překvapení, úhybných manévrů, šalby a odporu – při současném střídání různých vrstev. Vnitřní osoby a jejich hlubiny námi hýbou a vnucují nám svá iracionální rozhodnutí. Stojí tedy prakticky za našimi iracionálními rozhodnutími, nerozhodnutími jakož i nerozhodností.

Nicméně, aby se člověk v těchto hlubinách spolu se svým klientem neztratil, slouží mu – jako Ariadnina nit – modely které už byli zmíněny. Modely ovšem nejsou nějaké mechanické postupy. Reflektované zkušenosti jsou v nich zhuštěny do strukturovaných celků, které zahrnují biografické zkušenosti od početí a celého dětství až do současnosti. To v návaznosti na nepoměrně větší rozpětí rodinné pole předků až po silnou resonanci s archetypálními obrazy kolektivního rázu. Jedná se v podstatě o nic menšího než o systém zhuštěných zkušeností (system of condends experiences, S. Grof)

Modely umožňují jak orientaci, tak analogické myšlení. Současně je vědomí ovšem stále otevřeno nečekaným zvratům při tomto vnitřním dobrodružství. Zde se člověk sám stále více začíná stávat metodou. Mechanické postupy a přístupy zde naopak velmi záhy narazí na své hranice.

V průběhu dialogického soubytí – respektive spíše poněkud zpětně – začne průvodce vnímat strukturu vnitřních osob klienta. Když klient po ukončení dialogu opustí místo vnitřní osoby a vrátí se zpět na místo svého dospělého vědomí, tak začne i on vnímat struktury svých vlastních vnitřních osob a jejich diametrální odlišnost od svého vědomí. Tím začne proces zvědomování.

Vnitřní osoby vystupují ve své mocenské hierarchii, která dává stále více tušit i jejich souvztažnost v širším celku ( jakkoliv jsou oslovovány jednotlivě). Ony širší celky jsou doslova celé mocenské komplexy.

Ve vnímání facilitátora (průvodce) dochází ke stále přesnějšímu rozlišení duševních prostor tohoto světa a „Jinosvěta“. Pojem duše jako obyvatelky dvou světů, zde dochází svého praktického uchopení. Vnitřní osoby formují totiž krajinu duše – nejsou a ani nemohou být mimo ni. Hranice vědomí a nevědomí probíhá právě vnitřními osobami a jen zde je konkrétně uchopitelná. Obecné pojmy vědomí a nevědomí zůstávají oproti tomu na obecné úrovni.

Vnitřní osoby obývají různé prostory duše – vědomé, částečně vědomé a zcela nevědomé. Jejich rozlišení je důležité, protože každý prostor duše má svou nezaměnitelnou specifičnost. Dětské části známé z biografie klienta se chovají jinak, než nadosobní mocenské postavy ducha, kterými je dospělé vědomí obsazeno v naprosté identifikaci. Dětské části mají osobní charakter, zatímco mocenské postavy ducha mají neosobní charakter celého pole.

Zde teprve může docházet k rozlišování polí ducha v kterých jsou drženy části duše. Jejich vymanění z těchto polí je předpokladem jejich nové orientace v životě klienta. Jak pole ducha, tak i v nich držené části duše mají v lidském nitru formu vnitřních osob. To, co u člověka nejaktuálněji působí v průsečíku ted´ a tady nepochází z „ted´ a tady“ nýbrž z bezčasé dimenze vnitřních osob, která se promítá do lineárního času.

Tato dimenze vnitřních osob je zcela konkrétně nositelem a hybatelem manipulace, svodu, násilí, běsů jakož i jejich vytěsnění. Pole která se skrývají v hlubce lidského nevědomí si přitahují stejná pole z okolí ve kterých se člověk následně točí v kruhu. Vykročit z tohoto kruhu znamená napřed zvědomit a proměnit tato pole v sobě, která se zformovala do vnitřních osob.

Stejně tak mohou být osloveny odštěpené části duše. Mohou se vymanit z ustrnutí a znovu se dát do pohybu, dozrát a být integrovány do dospělého vědomí. Zde můžeme uchopit a „překonat“ protichůdnost lidských tendencí jejich integrací v novém středu. Pontifex oppositorum (Leopold Szondi) je proces.

 

Radim Ress